Kamenů je pět, za každého člena rodiny advokáta Jaroslava Rosenbacha jeden. Válku přežila pouze dcera Anna. Její příběh i příběh vily Rosenbachových rekonstruoval Ondřej Sladký, student katedry historie.
Život jako sen. Jen do roku 1938 Středobodem tohoto příběhu je vila, kterou si nechal postavit Jaroslav Rosenbach, vzdělaný člověk, který byl soudním tlumočníkem z češtiny, ruštiny a němčiny a který měl v Liberci svou advokátní kancelář. Jeho žena Blanka pocházela z právnického prostředí a překládala z francouzštiny a angličtiny. Rosenbachovi měli tři děti: Karla, Heřmana a Annu. „Způsobem života a založením patřila rodina bezesporu mezi intelektuální elitu prvorepublikového Liberče,“ říká Ondřej Sladký. Svou pokrokovost prokázali i sídlem, které si nechali v letech 1931–1932 postavit. Funkcionalistickou vilu v dnešní Bendlově ulici jim navrhl známý pražský projektant Berthold Schwarz.
V roce 1938 pod vlivem sílících antisemitských nálad, ještě před tzv. Mnichovskou dohodou, rodina s židovskými kořeny vilu a Liberec opouští a nachází útočiště v malé vsi Libníkovice ve východních Čechách, kde zůstává až do července 1942.
Annu střídá Anna. Žena K. H. Franka Jejich vila připadla po „Mnichovu“ Říši a stala se sídlem říšského komisariátu. Od roku 1939 je jedním z nájemců sám K. H. Frank. Ten ve vile nikdy nežil, žila zde však jeho první žena Anna s jejich dvěma syny. Jako podnájemník bydlel v této části domu ve služebním bytě také Fritz Köllner. Fritz Köllner byl blízkým přítelem a spolupracovníkem K. H. Franka a po jeho odchodu do Prahy převzal jeho funkci vedoucího Říšské župy Sudety. Frankovi, jejichž manželství bylo už delší dobu spíše formální, se rozvedli, a Annu si krátce nato vzal právě přítel rodiny Fritz. Ten se snažil záhy po uzavření manželství vilu Rosenbachových získat do osobního vlastnictví a pomáhal mu v tom i K. H. Frank.
Tandem Frank-Köllner byl nakonec úspěšný. Ondřej Sladký tuto absurdní, ale v té době běžnou situaci shrnuje: „Ve vile Rosenbachových se tedy usadil jeden z vrcholných představitelů německého nacionálního socialismu v Říšské župě Sudety, i jeho ale záhy dostihla krutá válečná realita a v roce 1941 byl povolán k výkonu vojenské služby.“ Anna, nyní Köllnerová, zůstává s dětmi (s druhým manželem měli ještě dceru) ve vile sama.
Dvakrát zvláštní transport Zatím její jmenovkyně Anna Rosenbachová, sotva patnáctiletá, se svou rodinou odjíždí zvláštním transportem do Terezína. Byl to jediný transport vybavený z Libníkovic a měl jen pět členů – Rosenbachovi. Podobné „pocty“ se jim dostalo ještě záhy. Z Terezína jsou všichni po několika týdnech deportováni opět zvláštním transportem dále do Estonska. Byl to jediný transport vypravený z Terezína tímto směrem.
Ondřej Sladký: „Vlak s tisícovkou osob nakonec po pěti dnech v úterý dopoledne 5. září zastavil v malé estonské vesnici Raasiku. Ještě na nádraží proběhla selekce a zhruba 800 lidí bylo přistavenými modrými autobusy odvezeno na nedalekou písčitou pláž zvanou Kalevi-Liiva. Zde byli všichni „nepráceschopní“ muži, ženy i děti přinuceni se svléknout do naha a odevzdat vše, co mělo nějakou hodnotu. Následně byli zastřeleni do předem vykopaných hromadných hrobů. Zbylí muži a ženy byli z nádraží převezeni do nedalekého koncentračního tábora Jägala. Mezi zavražděnými na písčité pláži Kalevi-Liiva byli JUDr. Jaroslav Rosenbach, jeho žena Blanka a synové Karel a Heřman.“
Anna pak prošla za války celou řadu koncentračních táborů v Estonsku, Polsku i Německu, byla nucena těžce pracovat v lesích, na poli, odklízela trosky po bombardování přístavů, pracovala i ve zbrojním průmyslu. V táborech se musela kromě krutého zacházení vyrovnat i s mrazivými zimami a epidemiemi tyfu. Z původního „terezínského“ transportu válku přežilo pouze 47 žen. Anna se dočkala osvobození spojeneckými vojsky v dubnu 1945 v koncentračním táboře v Bergen-Belsenu.
Stopa mizí O Anniných osudech po válce toho už moc nevíme. Měla se vrátit do Liberce a snad i krátce žila ve vile svých rodičů. Poté se přestěhovala do Prahy, kde si našla budoucího manžela. Podle svědectví Anniny spoluvězenkyně z „terezínského“ transportu Ruth Kopečkové se pak s manželem v roce 1948 přestěhovali do nově vzniklého státu Izrael. Manžel byl movitý a Anna byla materiálně dobře zajištěna, manželství však údajně nebylo harmonické. Jak vyplývá z výpovědi Ruth Kopečkové, Anna pravděpodobně zemřela v 70. letech v Izraeli na rakovinu.
Převzato z časopisu TUNI.