Vila v Husově ulici, která během dvacátého století několikrát změnila majitele a svůj účel, se nejvíce proslavila jako dům Konráda Henleina. Rok po skončení druhé světové války byl v domě zbudován Památník nacistického barbarství a zůstal tam až do poloviny 60. let.
O samotné budově toho příliš nevíme, jelikož v archivu stavebního úřadu chybí veškerá dokumentace. Původním majitelem měl být obchodník židovského původu ing. Julius Hersch. V domě, který si měl nechat postavit, žil se svou druhou ženou, herečkou Paulou. Manžele museli 18. srpna 1938 vilu opustit. Uprchli do Uruguaye, kde Julius Hersch roku 1948 zemřel.[1]
Konrád Henlein, se do Liberce přestěhoval z Aše v roce 1938. Henleinovi žili nejprve v menším bytě, taktéž po židovském majiteli. Po narození dvojčat Gerhild a Ortrud v březnu 1939 potřebovala rodina více prostoru. Finance na nový dům poskytl rodině Adolf Hitler.[2] Kromě liberecké vily vlastnila rodina i velkostatek Lehnhof u Žandova, ten sloužil jako letní sídlo, zimy pak trávila rodina ve vile.[3] Henlein vilu obýval do 7. května 1945, kdy opustil Liberec a vyjel vyjednávat s Američany. Byl však zajat a uvězněn v Plzni, kde spáchal sebevraždu.
Dům zajistili tři dobrovolníci. Ve Stráži severu se zachoval popis interiéru vily: “ … vcházíme do přijímacího salonu zřícené modly pohraničních Němců. Kůže, plyš, koberce, sklo a dub. Dubové dřevo nás provází všemi místnostmi. Jsou jím vyloženy stěny, je na dveřích, trámový strop je z leštěného dubu i přepychový nábytek. … Vykobercovanou předsíní jsme uvedeni do Henleinovy pracovny. … Před mramorovým krbem zbytek hranice sukových polen. Na hoření straně leží meč. Pochva z krokodýlí a hadí kůže ozdobena sušenými hlavičkami ještěrek. Jílec meče je ručně tepaný, starý nejméně 400 až 500 let. … Nástěnná knihovna je nabita propagačním materiálem. Základy německého učení srovnány vedle sebe. Deset svazků Nietzscheho, Mein Kampf a Rosenbergův Mythus des 20. Jahrhunderts v celoplátěné vazbě na japanu. Mein Kampf jsme nalezli ve všech místnostech. I v dětských pokojích. … Procházíme místnost za místností. Všude převládá dubový nábytek, luxusní zařízení. …“[4]
O přeměně vily na památník nacistického barbarství rozhodl již v roce 1945 ministr informaci Václav Kopecký, k otevření došlo o rok později, v září 1946.[5] Potřeba zbudování památníku tohoto typu souvisí se snahou prezentovat hrůzy napáchané nacistickým režimem, utrpení Čechů v období okupace a nutnost vysídlení německy mluvících osob z území Československa: “… O významu tohoto památníku svědčí velký zájem zastupitelstev cizích států, která se při této příležitosti znovu přesvědčí, před čím chráníme své děti prováděním spravedlivého odsunu.“[6] Protikladem k Památníku byla výstava konaná v létě roku 1946 na libereckém výstavišti s názvem Budujeme osvobozené kraje.[7]
Dům byl pro potřeby památníku upraven, kromě drobných úprav, jako nátěr stěn, šlo o přeměnu sklepních prostor na kopii pankrácké sekyrárny a zbudování kopie 4. dvora MP Terezín na zahradě. Obytné prostory domu pak prezentovaly fotografie a listinné materiály mapující vývoj nacistického hnutí, dále např. figurínu K. H. Franka v životní velikosti či urny s popelem neznámých padlých. Expozice byla znázorněna velice naturalisticky a na mnohé návštěvníky působila značně emotivně.[8]
Přesto se památník těšil velké návštěvnické oblibě, kromě rodinných návštěv sem přicházeli zaměstnanecké a žákovské skupiny, hojně jej navštěvovali i zahraniční turisté. Specifickou skupinu tvořili dosud neodsunutí Němci, shromažďovaní převážně v nedalekém táboře na tzv. Výstavišti, kteří měli návštěvu památníku povinnou.[9]
Od poloviny 50. let fungoval památník v rámci Severočeského muzea jako Muzeum boje proti fašismu, zrušen byl v roce 1964.[10] Po jeho zrušení v budově sídlily jesle a krajská hygienická stanice.
Autor: Zuzana Hrubešová
